Navigácia stránky


Skoč na:

Hlavné menu
Obsah

 

Hlavné menu


 
Navigácia stránky

Obsah


Dubčekův návrat do vysoké politiky

Jiří Suk


Dříve než došlo k zásadní politické změně, nastaly dvě skutečnosti, pro poslední měsíce komunistického režimu v Československu příznačné. 10. ledna 1988 zveřejnil deník Italské komunistické strany L°Unita interview s Alexandrem Dubčekem. Bývalý nejvyšší představitel KSČ v něm obhajoval reformní politiku komunistické strany v roce 1968 a kritizoval následné konsolidační období. Tehdejší »obrodný proces« přirovnal k aktuální sovětské »perestrojce«. Oddělení propagandy a agitace ústředního výboru KSČ charakterizovalo interview v interní informaci z konce ledna jako »největší a nejzávažnější« Dubčekovo vystoupení od počátku 70.1et.
Z informace je zřejmé, že komunistická špička ho pochopila jako »platformu otevřeného politického boje«, jehož cílem má být přehodnocení oficiálního výkladu událostí roku 1968 a nahrazení současného vedení KSČ reformními komunisty, s nimiž se strana vypořádala na počátku »normalizačního období«.

Jakeš a Gorbačov

O pouhý den později (11. ledna 1988) pobýval generální tajemník UV KSČ Miloš Jakeš na státní návštěvě Sovětského svazu. Společně s Michailem Gorbačovem hovořili také o problému roku 1968. Gorbačov již znal přání italských komunistů nově a pozitivně zhodnotit Dubčekovo působení v čele strany v letech 1968-1969. Jakešovi však řekl, že stanovisko sovětského vedení zůstává »principiální«: uznává sice lednové plénum ÚV KSČ v roce 1968, na němž byl Dubček zvolen prvním tajemníkem a které zahájilo proces tolik potřebných reforem, avšak poté se komunistická strana pod Dubčekovým vedením dopustila řady fatálních chyb, ohrožujících samu podstatu socialistického řádu v Československu.
Proto bylo nutné vyřešit situaci rázným způsobem - tedy vojenskou intervencí. Rezultát byl prostý - Gorbačov bezvýhradně souhlasil s tím, že vedení KSČ nemá důvod »nově hodnotit události a činitele Pražského jara«.
Zdá se, že obě fakta hovoří jasně - Gorbačov s Jakešem se shodli na podstatném. Věc však vůbec nebyla jednoduchá. Oba dva, každý svým způsobem, se pokoušeli o kvadraturu
kruhu. Gorbačov si dobře uvědomoval příbuznost obou procesů - československé obrody a sovětské perestrojky - ale z vážných mocenských důvodů to nemohl a nechtěl přiznat. A tak musel podporovat ty, kteří byli v jádru ostře protireformní. Později ve svých memoárech přiznal, že to od počátku považoval za velmi problematické.
Také Jakešovi byla tato skutečnost jasná, a právě proto soustavně na Sověty naléhal, aby na hodnocení roku 1968 nic neměnili. Snad by se byl i rád stal reformátorem, ale to doopravdy nebylo možné, jak z objektivních, tak ze subjektivních důvodů. Z interních materiálů stranického předsednictva z let 1987-1989 je zřetelně patrné, že případné Dubčekovy rehabilitace se strážci státu quo obávali ze všeho nejvíc.

Obavy a naděje normalizátorů

Na pozvání Italské komunistické a Italské socialistické strany navštívil Dubček ve dnech 9.-20. listopadu 1988 Itálii. Setkal se tu s představiteli obou stran, na univerzitě v Boloni převzal čestný doktorát politických věd a při soukromé audienci hovořil i s papežem Janem Pavlem II. Předsednictvo ÚV KSČ o tom na počátku prosince podrobně informoval Jan Fojtík. Vzhledem k tomu, že Dubčeka nepřijali představitelé italské vlády a parlamentu, hodnotil partajní šéf-ideolog návštěvu jako neúspěšnou. Podle jeho mínění se potvrdilo, že západoevropští politici nepovažují Dubčeka za »odpovídající autoritu«. Výrok jednoho z nich - totiž francouzského prezidenta Mitterranda, který 8. a 9. prosince 1988 dlel v Československu na státní návštěvě - jako by mu vzápětí dal za pravdu. Českoslovenští komunističtí funkcionáři vzali bez protestů na vědomí, že Mitterrand posnídá se zástupci disidentů vedenými Václavem Havlem, naléhavě ho však žádali, aby se v době svého pobytu nesetkával s Alexandrem Dubčekem. Odpověď francouzského prezidenta je mohla uspokojit - řekl, že Dubček se v jeho zemi sice těší značné popularitě, nepředstavuje však žádnou »politickou realitu«.
Tato politická realita se začala profilovat od počátku roku 1989. Klub za socialistickou přestavbu Obroda, který na přelomu let 1988/89 založili příznivci Pražského jara, vyzval 25. března Federální shromáždění ČSSR, aby v případě odstoupení nemocného prezidenta Gustava Husáka zvolilo novým prezidentem Alexandra Dubčeka. 17. a 26. dubna vysílala maďarská televize rozsáhlý dvoudílný rozhovor s Dubčekem, který v něm znovu obhajoval
československé reformy z roku 1968 ve světle sovětské perestrojky. Režimní sdělovací prostředky okamžitě zahájily dezinformační kampaň.
Vedení KSČ se obrátilo na Maďarskou socialistickou dělnickou stranu a ostře odsoudilo tento »nebývale provokační akt a nepřípustné vměšování do vnitřních záležitostí Československa«. Ke zlosti svých československých soudruhů mohli maďarští komunisté reagovat už jen vyhýbavě - poukazovali na nemožnost cenzurního zásahu, neboť maďarská média se již zcela emancipovala od stranického diktátu.
V nejvyšších patrech ústředního výboru KSČ se natrvalo uhnízdila obava z věcí příštích. Pouhý den po odvysílání první části Dubčekova interviewu v maďarské televizi znovu hovořil Miloš Jakeš v Moskvě s nejvyšším sovětským představitelem. Zdá se, že Gorbačov si tentokrát přál hmatatelnější změnu - doporučoval Jakešovi, aby Komunistická strana Československa začala spolupracovat se svými bývalými členy vyloučenými počátkem 70. let. Ovšem ve zjevném rozporu s tímto doporučením podpořil její úsilí nepřehodnocovat rok 1968.

Dubčekova představa změny

Nanejvýš paradoxní situace, kterých jsou doby převratů plné, tak učinila z Dubčeka na jedné straně neprávem zapíraného a odmítaného spojence »perestrojky« a »nového myšlení«, na straně druhé pak vítaného a vyhledávaného přívržence politických změn ve východním bloku. Doba plná protikladů ho vybízela k činům. Vystoupil koncem června 1989, kdy železná obruč obepínající sovětský blok už začala povážlivě praskat.
V Polsku usedla opoziční Solidarita do parlamentních a senátních lavic; v Maďarsku byly za účasti statisíců lidí slavnostně pohřbeny tělesné pozůstatky popraveného premiéra Imre Nagye, který byl symbolem odporu proti sovětské hegemonii, a bylo zahájeno jednání politických stran u kulatého stolu; první desítky a stovky východoněmeckých občanů právě rozpoutávaly masový exodus do Spolkové republiky Německo přes otevřenou maďarsko-rakouskou hranici.
V rozsáhlém otevřeném dopise, který lze považovat za stěžejní politické vystoupení před listopadem 1989, se Dubček obrátil na Ústřední výbor KSČ a jeho předsednictvo. Z dopisu jasně vyplývá Dubčekova domněnka, že krizi je možné vyřešit důslednými změnami uvnitř komunistické strany. Zdá se, že předpokládal polarizaci mezi konzervativním a
reformním křídlem ve straně. Takový předpoklad však nebyl reálný. Komplexní problém změny politického systému v Československu redukoval na protiklad půlmiliónové »strany vyloučených«, za jejíhož reprezentanta se pravděpodobně považoval, a »strany Poučení z krizového vývoj e«, symbolizované Husákem, Bil'akem a Jakešem.
Varoval členy Ústředního výboru před otálením: „Prapor pravdy o minulosti, prapor sociální spravedlnosti, demokracie, lidských a občanských práv ... pozdvihnou zákonitě jiné, nátlakové tendence, a mohou do nenapravitelného stavu zatlačit stranu - ke ztrátě jejího i tak skromného vlivu na masy a tím i na další aktivní působení ve směru obrody socialismu, jeho reformování.“
Dubček hovořil i psal letitým stranickým žargonem, který on a jeho stoupenci považovali za progresivně reformní, pro ty druhé byl ovšem regresivně revizionistický. Pro obě »strany« platilo, že uvízly v začarovaném kruhu anachronické politické terminologie. Stavebním kamenem Dubčekova dopisu z června 1989 byla následující tautologická sekvence: 1) Socialismus je společenský řád s nesporným dějinným oprávněním. 2) Československo nastoupilo v roce 1948 svou specifickou cestu k socialismu. 3) Tato cesta byla »deformována« a nahradila ji »sektářsko-dogmatická stereotypní politika«. 4) Deformovaná politika staví stranu před problém »očisty« a znovunabytí »vlivu na masy«. 5) Výsledkem očisty bude »nová obroda«. 6) Československo se vrátí na svou specifickou cestu k socialismu, a tím potvrdí jeho dějinné oprávnění. Kruh se uzavřel návratem k reformní politice roku 1968 jako k východisku »nové obrody«.
V dopise se zračí tragika Dubčekovy osobnosti. Jeho slova, která měla platit jako apel, byla jen variacemi na téma »humánní socialismus«, »socialismus s lidskou tváří«. Svého adresáta mohla jen stěží nalézt jinde, než v řadách současných či bývalých straníků.
V letech 1988-1989 probíhal paralelní boj, který se zdál být vývojovou osou, ale - jak se záhy ukázalo - nebyl jí. Jakešovo vedení se zoufale snažilo udržet platnost »Poučení
z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ«, které obsahovalo dosavadní oficiální výklad krize roku 1968 a legitimovalo současný mocenský stav. Na druhé frontě stejně marně usiloval Alexander Dubček a jeho bližší i vzdálenější příznivci o úplnou rehabilitaci reformní politiky z roku 1968 a její uznání coby rovnoprávné starší sestry sovětské perestrojky. Listopadová revoluce zrychlila vývoj hry a zamíchala kartami.

Dubček a Havel

V osobnostech nejvážnějších prezidentských kandidátů se v prosinci 1989 kromě dvou lidských typů střetly také dvě politické tradice. Tu první jsme právě zmínili, nyní krátce o té druhé. Jak známo, proti Alexandru Dubčekovi stál Václav Havel. Byli skutečnými konkurenty! Názory o jejich spřízněnosti a společném zájmu jsou buď dobovým, nebo naopak retrospektivním »uhlazováním« faktů.
Jak to, že se Havel ucházel o nejvyšší státní funkci, když ještě v září 1989 v rozsáhlém rozhovoru pro samizdatový časopis Sport tvrdil, že není a nebude profesionálním politikem? Odpověď zná asi jen on. My se můžeme pouze domnívat, co ho k přijetí kandidatury vedlo. Osobní a situační takticko-strategické důvody ponechme stranou a soustřeďme se pouze na důvody obecně politické.
V roce 1989 se Havel - podobně jako Dubček - ocitl mezi silnými, a často protichůdnými politickými tlaky. Po jeho uvěznění v »Palachově týdnu« v lednu 1989 se zvedla nebývalá vlna na jeho podporu, a to nejen u nás, ale také v západním i východním světě. Mnozí chápali a líčili Havla jako prvního muže odporu proti jakešovsko-husákovskému režimu, jehož strnulost tak dlouho kontrastovala se změnami v okolních státech sovětského bloku. Střední a Východní Evropa byla v prudkém a vířivém pohybu.
Podrobný rozbor každodenního vysílání stanice Svobodná Evropa skýtá skvělý obraz dramatu roku 1989. Svobodná Evropa nejen objektivně informovala, ale také cíleně a soustavně formovala! A to jak politické postoje jednotlivců, tak i stav veřejného mínění. Ve vysílání této stanice se projevuje to, co bychom mohli nazvat všeobecnou tendencí doby ke změně v mocenském uspořádání sovětského bloku, formulovanou a horečně přetřásanou v západním svobodném prostoru.
Doba měla své téma. Jako dobrý příklad poslouží slova nejznámějšího představitele československého demokratického exilu Pavla Tigrida, která 15. června 1989 vysílala právě Svobodná Evropa. Tigrid zpochybňoval politickou koncepci, která předpokládala, že přechod Československa k demokracii je možný pouze navázáním na reformní program roku 1968. Polemizoval s těmito slovy historika a publicisty Milana Hubla: „když, jak většinou doufáme, se prosadí kurz spjatý s Gorbačovovým jménem, nebude snadné rozhýbat to u nás. A znovu se ukáže nezastupitelnost Dubčeka a těch kolem něj, neboť jen oni mohou postavit mosty ke Gorbačovovi a ovlivnit pozitivní tříbení názorů v mocenských strukturách.“
Tigrid poukázal na momentální protiklad mezi Dubčekem a Havlem. První je vnímán jako politik a tedy pretendent moci, druhý jako spisovatel-intelektuál, obránce lidských a občanských práv. Záměrně upozornil na tento rozpor, protože měl v úmyslu přímo oslovit Havla. Vyzval ho, aby se přihlásil k politické úloze, k níž ho volá doba. Vedle zmíněné tradice reformního komunismu postavil politickou tradici první republiky: „Je určena třemi nezaměnitelnými hodnotovými pojmy: svoboda, demokracie, nezávislost. Snadno srozumitelný program, který teď hledá svoji postavu. Může to být jen liberál a demokrat bez bázně a hany. A musí to být člověk z masa a krve. (...) To všechno ukazuje jedním směrem k jedné osobě, které se do politiky nechce. Jsou ovšem v historii situace, které jedinci takového formátu a takových vlastností nedovolí odmítnout politickou roli, naopak ho do ní dotlačí.“ Navzdory tomuto a četným dalším názorům a doporučením Havel roli politického vůdce odmítal až do pádu starého režimu. O to energičtěji sejí však 19. listopadu 1989 chopil při zakládání Občanského fóra.
Posuňme se na počátek prosince 1989, kdy zástupci českého a slovenského demokratického hnutí - tedy Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí - rozhodovali o společném kandidátovi na funkci prezidenta. Proč tehdy vcelku jednoznačně odmítli kandidaturu Dubčekovu a shodli se na Havlovi? Veřejnost proti násilí, jejíž názor byl v jistém smyslu klíčový, se nijak nerozpakovala směle odmítnout alternativu reformního komunismu i osobnost Alexandra Dubčeka jako politika patřícího minulosti. Podle předních mužů Veřejnosti proti násilí by z Dubčekova prezidentství »pro slovenský i český národ plynula obrovská politická rizika«. Variantu Dubčekovy kandidatury byla VPN ochotna akceptovat pouze v případě »velkého politického kompromisu«.
Takový názor souzněl s přáním představitelů Občanského fóra. Většinové mínění o Alexandru Dubčekovi, které vládlo v rozhodujících grémiích tohoto hnutí, by se dalo vyjádřit slovy odstup, rozpaky, nedůvěra. Od 6. prosince byl jednoznačným favoritem Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí Václav Havel. Převládlo přesvědčení, že s Havlem vykročí Československo z bludného kruhu socialismu a jeho periodicky se opakujících reforem.
Étos nového počátku nejlépe dokládá zanícené interní vystoupení Michaela Kocába z 8. prosince: „Startujeme něco mnohem významnějšího než jenom demokratickou obrodu nebo demokratický proces v Československu. Protože by to bylo poprvé ve východních zemích, kdy se dostal do čela národa člověk tohoto typu, nechci říkat rovnou disident. Jedná se o zásadní změnu! Mám pocit, že nás budou následovat Němci, Poláci, Maďaři, úplně všichni, protože tady se otevírá úplně nová verze. A ještě chci říct, že je to možná začátek přerozdělení sil ve světě, reorganizace světa vůbec.“
Hned nazítří se ovšem ukázalo, že Dubčekovu kartu není možné z vysoké hry jen tak stáhnout. Jeho popularita na Slovensku přinutila Veřejnost proti násilí ke korekci původně jednoznačného stanoviska. S Dubčekem bylo třeba počítat jako s vážným prezidentským kandidátem i navzdory skutečnosti, že nebyl favoritem dominujících demokratických hnutí. Předák VPN Ján Budaj v Praze 22. prosince na schůzce delegací obou hnutí poněkud rezignovaně prohlásil: „Alexander Dubček je nepochybná politická mohutnost na Slovensku. On de facto vedle VPN reprezentuje jedinou reálnou politickou stranu, která ovšem nemá členy, kromě několika jeho přátel. Ale tomu je zbytečné se posmívat. (...) Doma jsme se setkali se skutečností obrovského zneužití této situace komunistickou stranou a všemi orgány“.
Veřejnost proti násilí se poprvé na domácí scéně ocitla v politické izolaci. Dubčeka nyní velice ochotně podporovaly ty slovenské strany a instituce, které na něj donedávna dštily jen oheň a síru. I přes to, že společným kandidátem OF a VPN byl Havel, neodvolal Dubček svou kandidaturu. Nyní bylo nezbytné hledat nějaké oboustranně přijatelné východisko. Veřejný souboj mezi politickými tradicemi se přenesl do roviny osobních rozhovorů. Uskutečnilo se jich několik, byly velice komplikované a takřka do poslední chvíle bezvýsledné.
Havel se snažil přimět Dubčeka, aby se spokojil s funkcí předsedy Federálního shromáždění, kterou mu ve spolupráci s premiérem Čalfou a funkcionáři parlamentu vyjednal. Ve svých veřejných vystoupeních opakoval, že bude prezidentem pouze tehdy, bude-li po jeho boku v jiné vysoké státní funkci působit Dubček. Ten se ovšem s jinou státní funkcí nechtěl spokojit - usiloval o to, aby se stal prezidentem právě v tuto symbolickou chvíli.
Nabídl proto Havlovi, že se v červnu 1990 po svobodných volbách vzdá prezidentského úřadu v jeho prospěch. Havel s tím pochopitelně nesouhlasil a tutéž variantu, jenomže v obráceném gardu, nabízel Dubčekovi. Jednání byla spletitá. Rozuzlení přinesla až schůzka »rozhodujících politických sil« 22. prosince 1989, na které se definitivně rozhodlo o obsazení nejvyšších státních funkcí. Až v této situaci přistoupil Dubček na to, že nebude prezidentem, ale předsedou Federálního shromáždění.
Na závěr si dovolím osobní postřeh: Po volbě prezidenta 29. prosince 1989 znělo v katedrále sv. Víta slavnostní Te Deum, které televize vysílala v přímém přenosu. Při nádherné Dvořákově hudbě kamera dlouze ulpívala na obličejích tří mužů, které politický převrat vynesl do nejvyšších státních funkcí. Z tváře prezidenta Havla vyzařovala vyrovnanost, řekl bych takřka bezpříznaková, svědčící o vnitřním klidu. Premiér Čalfa se mírně, ale se zřetelnou dávkou uspokojení usmíval. Ve strnulém, skoro nepřítomném pohledu předsedy parlamentu Dubčeka byl hluboký smutek.

In: TRANSFORMING 68/89, Metropol Verlag, Berlín 2008

 
 
Navigácia stránky