Navigácia stránky


Skoč na:

Hlavné menu
Obsah

 

Hlavné menu


 
Navigácia stránky

Obsah


Pavel Juráček: Deník

30. ledna 1970

...

Před čtrnácti dny nás vyloučili z Národní fronty a vzápětí ministerstvo vnitra oznámilo, že nám neschvaluje stanovy.
Zbývá nám odvolací lhůta a čas, jenž uplyne od odeslání k doručení úředního zamítnutí našeho odvolání.
Tím okamžikem přestane FITES existovat.
Jdu nyní na schůzi komise, která vypracuje závěrečnou svazovou zprávu. V té zprávě bude navěky zapsáno a uloženo, že FITES trval až do poslední chvíle na svém a neměl důvod svá rozhodnutí měnit.
Jednou tím bude potvrzeno,že československý film učinil v šedesátých letech víc než to, co mohli diváci vidět v kinech.

19. února 1970

Je čím dál hůř. Těžko vědět, až kam vede ta cesta, kterou jsme si nevybrali.
Gulliver se dostane spíš do dějin než do kin1 ...
Kdesi bylo rozhodnuto, že celá generace musí být zapomenuta.
Přišla spousta ředitelů a referentů s přesně stanoveným likvidačním programem. Televizní hlasatelky, novináři, spisovatelé, kritici, režiséři a zpěvácí musí být co nejrychleji zapomenuti. Místo Poledňáka nastoupil
Purš,místo Harnacha Šťastný, místo Kunce Toman.  Zdravý rozum se brání tomu uvěřit, ale tito tři pánové už několikátý měsíc usilovně pracují na likvidaci československého filmu.
„Je to prázdná bublina, kterou rychle sfouknem“,.. řekl Ludvík Toman.
Chtějí dokázat, že tzv. československý zázrak byl humbuk řízený ze západu. Tvrdí, že náš film vůbec nic neznamenal a že po něm nic nezbude. Usmívají se nad festivalovými cenami, nad výstřižky ze západního tisku, nad knihami a statěmi věnovanými čs. filmu. To všechno byl prý podvod financovaný americkými kruhy v rámci ideologické diverze.
Skutečná obroda čs. filmu přichází prý až nyní. Začala tím,že bylo okamžitě zakázáno pět filmů. Víc,než bylo zakázáno od roku 1948 do 1969 dohromady.
Zrušili umělecké rady, přestali nás zvát na ředitelské porady, sestavili listinu jmen, která se nesmí objevit na titulcích' ale ani na žádné smlouvě. Chystají se zrušit tvůrčí skupiny, přerušili všechny kontakty s velkými festivaly a institucemi. Všem mladým režisérům snížili ihned honoráře, rozdělili režiséry do tří skupin podle spolehlivostia charakteru - jedni mohou pokračovat v práci, druzí musí dokázat, že dostali rozum (do té doby žádná práce, žádný příjem, ponechat v nejistotě až do vyhladovění) a někteří budou propuštěni, nebo jsou nenapravitelní ( mluví se o Němcovi, Schormovi,Chytilové, Mášovi, Kachyňovi a Helgem...).
Kdosi mi řekl, že mě chrání proletářský původ. Bylo mi to k smíchu, dnes jsem však četl v RP, že budou zavedeny nové směmice pro přijímání studentů do škol – nikoliv pouze podle prospěchu, nýbrž podle třídního původu; smích mě tedy přešel.
Osmého února vyšel ve Večemí Praze článek nadepsaný: MOCENSKÉ ORGÁNY STÁTU PLNĚ DO SLUŽEB STRANY. Civěl jsem na ta slova šokován a otřesen. Opil jsem se a doma jsem ze zoufalství sedl a pokoušel se psát dopis Husákovi.
Strana si povolala na koberec stát. A stát reprezentovaný soudci a prokurátory a policií poslušně stojí v pozoru a slibuje oddanost nikoliv lidu, spravedlnosti nebo pravdě, ale politické straně.
V tom článku je věta o úkolech jež čekají mocenské orgány, „...uskutečnit…volby angažovaných a straně oddaných soudců, urychlit a z třídního hlediska zdokonalit soudní rozhodování“ atd.
Mám neodbytný,užaslý pocit, že je vyloučeno, aby si takto počínal někdo, kdo má zájem o přirozený běh věcí. Mám nutkání věřit, že kdosi kdesi vydal rozkaz ke zničení Československa.
K nenápadnému, ale důkladnému zničení této země, a že se oddíly pologramotných byrokratů horlivě pustily do práce.
Bude li někdo po letech číst noviny z tohoto času, nebude věřit svým očím, nebo referenti, kteří se ujali našich osudů, se vůbec nenamáhají skrývat svoji vrozenou blbost a nejapnost. Dílo, na němž pracují, nemá styl.
Bourají a ničí a likvidují bez rozpaků, lhostejně a systematicky jako by přišli z jiné planety.
Tvrdí, že cosi budují. V politice, v hospodářství, v kultuře, všude jsou a všude všechno ruší, všechno, co třeba jen nepatrně připomíná osmašedesátý rok...
Policajti začali znenadání pronásledovat a pokutovat každého, kdo má za oknem, v autě nebo na karoserii československou vlaječku.
Chápu; kdosi kdesi odškrtl další ze seznamu hříchů,jimiž jsme se tenkrát provinili.
Kam to však povede a kde to skončí, tato důkladná inventura vedená mstou a záští a uraženou ješitností a bolavou méněcenností těch, co vylezli z děr padesátých let, z těch nejhorších, z těch nejméně výnosných, kde čekali a čekali, až konečně přišla jejich doba?
To není ani druhá, ani třetí garnitura, to je podsvětí, odpad, svinstvo, které už si ani na nic nehraje a nic nepředstírá.
Jenom se mstí a jenom nenávidí.
Jak bude jednou Husák vysvětlovat, co se to stalo, že mu nezbylo, než se spojit se sebrankou a tvrdit, že s její pomocí vyvedl zemi z obtíží?

Včera jsem navštívil propagační kancelář Průmyslu mléčné výživy. Dostal jsem práci v reklamní tvorbě televize. Mám udělat dvě reklamy na sušené kakao a sušenou kávu. Dvě stě korun za scénář, pět set za režii.
Abychom mohli s Hankou existovat bez dluhů, musím vydělat měsíc co měsíc pět tisíc. Zatím mám jenom mlhavou představu, jak se mi to bude dařit.
Honza Němec je na tom ještě hůř. Nesmí točit vůbec nic. Ani reklamy.

....

16. března 1970

Na Barrandově je to pro mne beznadějné. Nedokážu pracovat na něčem,co mne nezajímá. Nepřinutím se. Nedávno jsem se rozešel s Honzou Němcem a Pavlem Landovským, když jsem se mamě tři týdny nutil do práce na scénáři, od něhož jsme si slibovali, že jeho prostřednictvím přečkáme čas. Měl to točit Honza, jenomže já už neumím pracovat společně a pro někoho jiného.
Reklamy jsem rovněž odřekl. Nedokázal jsem se s tím smířit. Za čtmáct dní bych býval vydělal 15 000 Kčs, jenomže jsem se nepřinutil. Myslím,že se ti lidé urazili, asi jsem udělal chybu, možná, že je budu potřebovat, ale oni už se na mne vykašlou.
Všichni už se smířili, jde nyní o přežití, o přečkání dvou let, pěti let... Nikdo neví.
Nikdo už nevzdoruje, FITES sice rozpuštěn ještě není, ale nic se tam už neděje. Je po všem. Lidé se s úžasem stáhli do soukromí a do opatmosti. Vědí, že to vydrží, že všechno má svůj konec....

Od ledna 1968 uplynuly dva roky; příliš doluhá doba strávená čekáním na zázrak. A tak se zástupy rozcházejí k domovům se slovy: nedá se nic dělat.
Bylo to krásné, bylo to strašně krásné a nikdo z nás na to do smrti nezapomene. Což je dostatečná jistota, aby člověk věděl, že má pravdu, když říká: ať už to dopadlo jakkoliv, stálo to zato.
A všichni doma budeme přechovávat a opatrovat balíky novin a časopisů, fotografií, letáků a magnetofonových pásků nastřádaných za ty měsíce osmašedesátého roku.
S pocitem, že jednou se ukáže. S vírou, že to nebylo mamé.

...

Spousta lidí je pryč - v Rakousku, Německu, Kanadě, Austrálii - a nikdy se už asi nevrátí. Četl jsem, že jich odešlo padesát tisíc, určitě jich je mnohem víc, osmdesát nebo sto tisíc, Rudé právo přesný počet samozřejmě nepřizná.
Kolik by nás zahynulo, kdybychom se tenkrát v srpnu bránili...? O kolik by nás bylo dnes méně? O padesát tísíc? O sto tisíc? O milion?
O kolik by nás bylo dnes méně, kdybychom se bránili v roce 1938?
Na tom už vůbec nezáleží, jenom je jisté, že bychom byli jiní...

Ty věčné, ty nekonečné diskuze, které se vedou náruživě po všech hospodách, ubírající se až k Palackému, Havlíčkovi a Pekařovi! Ta duchaplná povzdechnutí, že Rakousko mělo být zachováno! Ty úvahy o Masarykově omylu!
A vtipy na praotce Čecha, na předky dřepící na temeni Řípu.
A vzápětí důvěmé informace o čínských divizích přichystaných přebrodit řeku Ussuri.
O milionech Číňanů kteří co nevidět vstoupí na Sibiř a tím způsobí,  že Rusové učiní ústupky v Evropě...
A řeči o chystaných procesech, o zatýkání, o seznamech, o propouštění z práce, o zákazech, o Literárkách, jež vyšly u Římě, o Pelikánovi, který chce v Itálii založit exilovou komunistickou stranu.
O Dubčekovi, jehož učinili velvyslancem v Turecku...
A ze všeho toho - trýznivé zjištění, že nelze uhádnout, co bude zítra, co za týden, co za rok; žít ze dne na den, ze dne na den, ze dne na den, ZE DNE NA DEN.. . !
Jak dlouho se to dá vydržet? Jaké to má a bude mít následky?
Zvířecí existence, nevědět, co bude, nevědět, co dělat, nevědět, zdali má práce nebo jen myšlenka smysl, zdali lze někam dojít, něco dokončit, zdalí má smysl něco začít.
Spát, jíst, pít, milovat se, pohybovat se odněkud někam jinam a zpátky, vnímat narůstající čas - víc už toho snad ze života nezbylo, jenomže to není lidský život, to je existence vězně, jemuž neřekli, jak dlouho bude uvězněn a jenž si nejistě namlouvá, že to snad jednou skončí.

26. července 1970

Všechno začíná znovu, ocitli jsme se opět v padesátých letech a není naděje na zázrak. Nikdy bych nevěřil, co je v Čechách kurev a zbabělců. Nemohu věřit svým očím, neboť charaktery a povahy, o nichž jsem dříve jenom čítal a s nimiž jsem se za celý život nesetkal, chodí náhle mezi námi. Svině, jež přes noc změnily barvu, lháři zapírající nos mezi očima, poserové, jež uhýbají při setkání pohledem, vyděšení pomyšlením, že by jim mohla být připomenuta jejich včerejší slova. Pokouším se alespoň existovat. Dělat nemohu nic, jsem prašivý,  stýkat se se mnou je nebezpečné, jsem nikdo a mám být rychle zapomenut.

18. září 1970  (Pátek)

Na první pohled se zdá - a člověk by na to přísahal - že jim nejde o nic jiného než o důkladné zlikvidování kultury. Jenomže oni bezpochyby nazývají svůj cíl jinak a nám, současníkům smysl jejich konání uniká. Jednou si o této době s radostí a se zájmem něco přečtu. Až všechno pomine, stanou se tyto věci srozumitelnými. A možná, že i taková svině, jako je Ludvík Toman, bude nejenom vysvětlitelná, ale i vysvětlena. Říkame, systematicky ničí československý film, denodenně lze snášet spoustu důkazů, jeho výnosy, rozhodnutí a výroky popírají a zesměšňují všechno, co kdy bylo na Barrandově uděláno... Napadá filmy, vymýšlí nehorázné pomluvy, chladnokrevně osočuje Žídy, zakazuje všechno, aniž by se namáhal cokoliv zdůvodňovat nebo dokázat.
Avšak já odmítám přistoupit na beznadějnou víru, že tento člověk je zloduch a tím že je všechno jeho konání vysvětlitelné.
Neboť zloduši, bídáci a geniální ničitelé existují toliko v literatuře. Princip zla funguje v životě nikoliv podle Shakespeara.
Kdosi z vedení televize rozhodl, že zpěváci s dlouhými vlasy nesmějí na obrazovku. Gott vzdoroval tři dny a nakonec se odebral k holiči. Vašek Neckář mi včera říkal, že se ostříhat nedá... Samozřejmě, že dá. Všichni se posléze postaví před mikrofon ostříháni... Seděl jsem v klubu, pil jsem rum a pravil jsem, že režimy, které se bojí dlouhých vlasů, mívají krátké trvání. Ti, co tam seděli se mnou, považovali má slova nejenom za vtipná, ale i za moudrá. Hovno!
Nelze přece předpokládat, že Bedřich Zelenka, Karel Kohout, Ludvík Toman a Jan Kliment nevědí, že dlouhé vlasy, minisukně a big beat probouzejí zuřivost řeckých plukovníků, indonézských policajtů, albánských úřadů i amerických fotrů, jimž visí v almaře špičatá kapuce Ku-klux-klanu.
Nelze přece předpokládat, že nikdy neslyšeli o Hitlerově výstavě ,,zvrhlého umění“, o výborech pro neamerickou činnost, o čínské kulturní revoluci...
Nelze přece předpokládat, že nevěďí, že antisemitismus odedávna byl, je a bude projevem hulvátství méněcenných...
Nelze přece předpokládat, že nevědí, že písničky, články, knihy a filmy, které zakazují, je neúprosně přežijí a budou trvat, jako trvají písničky, články, knihy a filmy, jež byly zakazovány a zakázány kdekoliv a kýmkoliv předtím...
Nelze přece předpokládat, že nevědí, že černé zůstane černým, bíIé bí|ým, pravda pravdou a hodnota hodnotou, i kdyby se ještě usilovněji snažili vykládat všechno jinak...
Nelze přece předpokládat, že vedle toho všeho nevědí tisíc dalších věcí, které jsou všeobecné a odjakživa platné, které jsou prověřené veškerou lidskou existencí, a proto donekonečna takové, jaké byly kdysi a jaké jsou nyní.
Ale já jsem se přestal pokoušet pochopit, proč dlouhé vlasy zpěváků vadí řediteli televíze a nemyslím si, že by mělo smysl připomínat mu výnosy řeckých plukovníků.

...

...
a já vím: oni nechtějí zlikvidovat kulturu, Toman nechce zničit film, oni prostě nevědí, co to je kultura, nevědí, co je to film...oni nejdou PROTI kultuře, PROTI filmu, PROTI dlouhým vlasům, oni jenom nemají rádi spisovatele, novináře, herce a muzikanty, jsou jim protivní režiséři, nedůvěřují mladíkům s dlouhými vlasy...
Ano, oni jsou pro kulturu, pro umění i pro pop-music, cítí se odpovědni, vedou řeči na poradách, mají více či méně přesné představy, činí opatření a rozhodnutí,avšak narážejí ustavičně na nedostatek „tvůrčích kádrů“, nemají nikoho, kdo by uskutečnil to, co mají na mysli.

Ano, bude to asi pravda, že ti lidé, co se loni po dubnu rozlezli do všech důležitých kanceláří a dřepí tam za psacími stoly, s pocitem, že ten stůl není obyčejným stolem, že je to barikáda, vystavená útokům kontrarevoluce nebo alespoň oportunismu a oni že ji chladnokrevně hájí ve jménu všech starých dobrých hesel - a samosebou i ti lidé, kteří jednoho dne shledali, že všechno, co viděli, slyšeli a mysleli v osmašedesátém, nebyla pravda, nýbrž šálení smyslů, takže nyní už jednou provždy vědí,že skutečnou pravdu lze poznat a pochopit pouze prostřednictvím strany a nikoliv - jak se mylně domnívají někteří intelektuálové - pouhým zrakem, sluchem a rozumem, že ti první i tito druzí nemají ponětí o tom, jak, jakými cestami, prostředky a silami dosáhnout cílů, k nimž se zavázalí dovést čtrnáct milionů svých spoluobčanů.
Ludvík Toman, bůhví, je-li to pravda - agent NKVD, dřepí v kanceláři na Barrandově a dumá, kterak by se mu podařilo vyrábět filmy bez filmařů. Nemůže nás ani vidět, nejraději by nás vyházel,jenomže kdo by mu pak splnil ten jeho upachtěný sen o kvetoucí, poslušné, perfektní české kinematografii?
Pár nás vyhodí. Já zřejmě budu mezi prvními na řadě. Na nic jiného však neveřím víc než na to, že Toman zkrachuje...
To jsem totiž chtěl říct: oni to vůbec nejsou rafinovaní gauneři, chladnokrevně pracující na dobře zorganizovaném díle. Oni to dokonce nejsou ani svědomití a pracovití byrokrati, tupě plnící úkoly kohosi neznámého.
Lidé je přeceňují.
Nenahánějí strach, vyvolávají zoufalství neboť jsou nevypočitatelní. Protože kdo by si troufl uhádnout, co v příští chvíli udělá potměšilý blbec?

 

1) Řeč je o jeho filmu Případ pro začinajícího kata, 1969,který je tu v duchu Swiftovy předlohy nazýván Gulliverem (pozn. ed.).

 

 

 

 
Navigácia stránky